Až po krk v moři

30. července 2017 v 12:49 | přeložila Severka |  MOMENTKY
Před pár týdny jsem byla u moře, poprvé po asi deseti letech. Uvědomila jsem si, že jsem úplně zapomněla, jak úžasný to je, jen tak vlézt do vody a nechat se houpat oceánem. Kdybych dokázala dýchat pod vodou, šla bych prostě dál a dál, dokud by se nade mnou nezavřela hladina. A pak bych pokračovala, dokud bych nedošla do Atlantidy, kde se mají všichni dobře a nikdo nikdy neslyšel o xenofobii, korupci a agresivních feministkách.

A všimli jste si někdy, jak je koupání v moři metaforou pro život? Ze začátku je vám zima a voda kolem je studená, ale když to překonáte, zadržíte dech a ponoříte se až po bradu, najednou to vůbec není tak hrozný. A když to začnete dělat každý ráno, za pár týdnů už ani nevíte, čeho jste se vlastně na začátku tak báli.


 

The Path: Hororová Karkulka v existenciální krizi

26. července 2017 v 18:00 | Severka |  HRY
Vaše babička je nemocná. Běžte ji navštívit do její chaloupky uprostřed lesa - a hlavně zůstaňte na cestě! V lese totiž číhá zlý vlk...
The Path je tajemná, hororová, krásně atmosférická hra o tom, co se může stát, když sejdete z cesty. A nemáte jen jednu Karkulku, ale hned šest! Každá má svůj vlastní příběh a svého vlastního vlka.



Marina Abramovič: Umění mezi životem a smrtí

24. července 2017 v 21:01 | Severka |  MÚZOLOGIE
O umění performance jsem si vždycky myslela, že slouží akorát k tomu šokovat nebo totálně zmást diváka, že ho dělají jen exhibicionisti, co to možná trochu nemají v hlavě v pořádku. No a někdy jsem si říkala, že to vlastně ani žádné umění není... Pak jsem ale objevila Marinu Abramovič.

Performance Rhytm 0 (zdroj)

Marina je srbská umělkyně, která vloni oslavila svoje 70. narozeniny. S performancí začala v 80. letech a jedna z jejích nejznámějších raných děl je ta s názvem Rhytm 0 (1974) - Marina stála nehybně v místnosti vedle stolu se 72 různými předměty, které na ni mohli diváci libovolně použít. Byly mezi nimi naprosto neškodné věci, jako kniha nebo kus chleba, ale také řetězy, nože, jehly a dokonce i zbraň s jedním nábojem. Celá performance trvala šest hodin, během kterých se lidé postupně odvažovali zacházet dál a dál - nakonec Marinu svlékli, na několika místech pořezali a někdo jí dal do ruky nabitou pistoli namířenou na její tělo.
 


Desatero chování se ke zvířatům podle Zdeňka Veselovského

20. července 2017 v 18:00 | Severka |  ZAMYŠLENÍ
Nedávno jsem narazila ve starých složkách na tohle desatero. Sestavil ho profesor Zdeněk Veselovský, jeden z nejvýznamnějších českých zoologů, český průkopník etologie a dlouholetý ředitel pražské ZOO. Zasloužil se také o záchranu koně Převalského, který byl v 70. letech 20. století v přírodě zcela vyhuben. Dnes vede pražská zoologická zahrada jejich mezinárodní plemenou knihu a od roku 1988 úspěšně vypustila zpátky do přírody desítky koní.

Zdeněk Veselovský s hrabáčem (zdroj)

Následující desatero je důkazem, že profesor Veselovský byl opravdu mistrem ve svém oboru, zvířatům rozuměl a v mnoha ohledech tak předběhl svou dobu. Jeho mottem bylo 'Milovat zvířata znamená je znát.' A kdyby se tímhle řídili všichni, nebylo by na světě líp?

Vymazala jsem z telefonu všechny přijatý zprávy

17. července 2017 v 21:13 | Severka |  MOMENTKY
Všech 463 bůh ví kolik let starých vyznání, vzpomínek na výjimečný okamžiky a lidi, se kterými se už nikdy neuvidím.

Pořád znovu a znovu si totiž uvědomuju, jak zbytečný je shromažďovat památky. Všechno důležitý máme založený v hlavě. A pokud si na někoho nevzpomenete, jak je rok dlouhej, jakýkoli množství vzpomínkových věcí, dopisů a zpráv vám k tomu nepomůže - asi prostě ve vašem životě nebyli tak důležitý. (Tohle je taky důvod, proč neuznávám hřbitovy.)

Na chvíli mě zaplavil intenzivní pocit ztráty a paniky, že už je nikdy nedostanu zpátky... ale po pár dnech si na to ani nevzpomenu - stejně jako jsem si na ně nevzpomněla celý ta léta, co jen ležely v paměti telefonu. Naopak mě těší, když vidím tu nulu za slovem Přijaté, je to takový... čistší, jednodušší, prostý vší viny z toho, že svoji sbírku vzpomínek nenavštěvuju tak často, jak bych měla. Ať žije minimalismus.

kousek života v přítomným okamžiku z rozhledny nad Karlovými Vary